Green, Thomas Hill (1836-1882) Britský filosof a společenský reformátor. GreenÚv hlavní přínos spočívá v přeměně LIBERALISMU, jeho přetavení na základě idealismu, přizpÚsobeného politické praxi a náboženské krizi své doby. V období mezi léty 1880-1920 měla v Británii jeho politická filosofie větší vliv na universitní výuku i praktickou politiku než UTILITARISMUS J. S. MILLA.
Green si zasluhuje pozornost pro sVÚj útok proti empirismu, utilitarismu a doktrině laissez:faire, o které se liberálové dříve opírali, a jeho pojetí by nemělo být odepisováno coby pouze přechodná fáze liberalismu. Jako nejvýznamnější britská forma liberalismu po dvě generace poskytuje jeho škola řadu poučných alternativ k nehistorickým generalizacím o liberalismu.
Green vyšel z předpokladu, že liberálové musí čelit jak filosofické, tak politické krizi.
Byl přesvědčen, že je třeba filosofie, která by se zabývala problémy, jež po sobě zanechal bankrot - v jeho pohledu - dřívějšího britského empirismu a utilitarismu, jejichž dÍ!sledkem bylo, že nebyly obecně přijaty žádné politické ani mravní zásady. Zabýval se především nepřítomností jakékoli alternativy k vypočítavému sobeckému individuálnímu a národnímu zájmu, jak se projevil v případě britské podpory Konfederace v americké občanské válce.
Obecné a filosoficky odpovídající zásady považoval za potřebné nejen v politice mezinárodní, ale i vnitřní, aby podporovaly nezbytné rozšíření volebního práva, vzdělání a sociálního zákonodárství.
Empiristická tradice podle Greena selhala jak v poskytnutí odpovídající teorie poznání, tak ve vysvětlení racionálního lidského chování. Green sám přistupoval k problému na základě filosofického IDEALISMU a zastával názor, že příroda stejně jako naše vědomí přírody předpokládají věčný, sebediferencující a sebeidentifikující subjekt, který spojuje myšlenky a zároveň jim poskytuje materiál. Stejně tak jsou racionálními determinantami jednání spíše vÍ!le a volba než pasivní poddání se touhám nebo vášním. Takový pohled, tvrdil Green, poskytne občanÍ!m nejenon zdravou teorii poznání a etiky, ale i vedení k jejich politickým cílÍ!m. V morální, sociální a politické praxi společnosti je řada principÍ! imanentních. Z předpokladÍ! této praxe lze vyvodit zásady, které občanÍ!m pomohou definovat cíle a normy jejich společného konání. Jakmile budeme mít řádné cíle svého konání, budeme mít i vodítko k zásadám, jichž bychom se měli v současnosti a v budoucnosti držet. Taková metoda nenahlíží na lidi abstraktně a izolovaně od jejich členství v konkrétních skupinách, ale konkrétně v plné složitosti jejich společenských a politických vztahÍ!, jimiž j sou nutně vázáni. Idealisté, dokazoval Green, se mohou vyhnout omylÍ!m bezprostředního individualismu, ať už sektllárního nebo náboženského. Ve středu Greenova morálního i politického myšlení stojí doktrina, podle níž lidé nehledají uspokojení přímo, ale spíše se snaží uskutečňovat představu, jakou o sobě mají.
Jako subjekty vědomé si sama sebe do této představy integrovali i ideu dobra, kterou sdílejí s ostatními členy společenství, k němuž přináležejí. Díky těmto idejím lidé poznávají oprávněnost povinností, jež znamenají obětování individuálních sklonÍ! či zájmÍ!. Takové sdílené ideje dobra "zp]odi]y instituce a zvyky, společenské soudy a snahy, skrze něž se život dosud stával lepším" (Prolegomena to Ethics, 1883, s.206). Jednotlivci přijímají předepsané povinnosti proto, že se mohou realizovat pouze jako svědomité děti nebo rodiče, občané nebo státní úředníci. Společnost musí poznat ideály svých člem:'1.
Všechny ostatní ideály, řečeno hegelovským jazykem, jsou "abstrakta". Green připouštěl, že toto pojetí přináší ohrožení svobody a svědomí jednotlivce. Proto také odmítal uznat, že by se seberealizace mohla uskutečnit kdekoli jinde než v jedinci. Co je ale potom přednější, jedinec nebo společnost? Tuto otázku Green považoval za bezvýznamnou: "Bez společnosti nejsou žádné osoby. To je pravda stejně jako to, že bez osob... nemÍ!že být, jak víme, žádná společnost." (Prolegomena, s.218) Základem společnosti je vzájemné poznání jejích členÍ!, že kaž~ jedinec má cíl v sobě samém. Správným účelem etiky i politiky je vytvořit jednotlivce s morálním charakterem. Ten je kriteriem, kterým by měly být posuzovány hodnoty institucí a zákonÍ!. Jejich hodnotu by měla určovat šíře, v níž instituce a zákony rea- . lizují schopnosti vÍ!le a rozumu tím, že dávají občanÍ!m prostor pro jejich používání. Jestliže existující uspořádání společnosti brzdí morální rozvoj jakékoli třídy občanů, musí být stávající řád reformován, aby se překážky odstranily.
Když se Green ve svých Předná.fkách o zásadách politického závazku (Lectures on the Princip les of Political Obligation, 1879-80) obrátil od etiky k politice, pokračoval v užívání stejného kriteria: hodnota existujícího uspořádání musí být poměřována jeho dopadem na charakterer jednotlivcÚ. Použijeme-li toto kriterium v legislativě, vytváří presumpci proti zásahům státu, nikoli však zákaz za všech okolností. Zákon mÚže lidi přinutit k určitému jednání. Takové jednání je ale vnější. Žádný zákon nemÚže udělat své podřízené mravnými, neboť mravnost závisí na svobodně zvolené pohnutce. Zákon by měl být použit pouze pro udržení podtnínek nezbytných k tomu, aby jednotlivci mohli jednat podle své vůle a rozumu. Podle Greena by měly být zákonem zakázány pouze takové činy, u kterých je "natolik nezbytné pro existenci společnosti, v níž může být daný morální cíl uskutečněn, aby nebyly (nebo byly) učiněny, že je výhodnější, aby nebyly (nebo byly) učiněny... z hrozby či strachu z právních důsledkú, než aby byly (či nebyly) učiněny vůbec" (Works II, s.334). Čím je však takových zákonů méně, tím lépe.
Přesto je GreenÚv pohled na vhodný rozsah a funkci státního zákonodárství hluboce odlišný od čistého negativismu spencerovského INDIVIDUALISMU. Greenovou snahou bylo smířit nároky individuality a společenství prostřednictvím morální psychologie sebe sama. Zvláště ho popuzovaly spory se staršími formami liberalismu, založenými na teoriích přirozených práv přenesených do společnosti jednotlivci. Tyto teorie, od LOCKAaž po SPENCERA, byly, jak se Green domníval, odvozeny z nepodložené domněnky, že jednotlivci mají práva, nikoli však povinnosti, a že každý výkon státní moci znamená neoprávněné omezení této původní l1Úmospolečenské svobody. Taková teorie "dává dÚvod k zabraňování jakýmkoli positivním reformám... které zahrnují jednání státu... a podpomjí podmínky vhodné pro mravný život". (Works II, s.345) Utilitaristé tvrdili, že lidé by se měli zákonÚm podrobovat proto, aby tak dosáhli větší spokojenosti nebo se vyhnuli bolesti, neznali však žádný způsob užití etických termínÚ jako "měl by" pro případy, kdy existuje morální povinnost odporovat moci, nebo pro obvyklejší případy, kdy jedinec by měl jednat dokonce i navzdory tomu, že mu jeho jednání přinese nepříjemné důsledky.
To neznamená, že by se Green s ranějšími liberálními postoji rozešel úplně. Požadova't, aby dobrovolné organizace typu odborÚ a dmžstev zajišťovaly starobní pojištění, podpom v nezaměstnanosti a jiné služby. Tím by se - pokud by to bylo uskutečnitelné - odpovídalo na potřeby dělníkú, aniž by je to činilo závislými na státu. O soukromém vlastnictví předpokládal, že je nezbytným prostředkem rozvoje individuálního charaktem; popíral, že by za existující chudobu a nezaměstnanost nesla odpovědnost kapitalistická společnost.
Přesto by bylo chybou nevšimnout si Greenova uváženého odtnítání striktních zásad laissez-faire. Prosazoval positivní, i když omezené funkce státu. Určité situace vyžadují, aby stát své občany osvobodil od překážek nebo neschopností bránících jim v realizaci jejich mravního já. Jaký dmh legislativy měl Green na mysli? Nejvýznamnější byla pravděpodobně oblast zdravotnictví a vzdělání, i když obhajoval i omezení konzumace alkoholu. Na otázku, zda státní zásahy nemohou snížit schopnost občanů spoléhat se sal1Ú na sebe, odpověděl s charakteristickým pragmatismem v přednášce Liberální zákonodárství a svoboda smlouvy (Liberal Legislation and Freedom of Contract, 1880). Vyjádřil zde názor, že by nepochybně bylo lepší mít společnost, v níž by nezbytné vzdělání a o~hranu zdraví zajistilo spontánní konání. Nicméně pokud nejsou tyto věci vykonávány dobrovolně, je úkolem státu zajistit, aby byly všem stejně dostupné. Bez vzdělání ,je jedinec v moderní společnosti v konečném důsledku takový mrzák, jako by mu chyběly údy" (Works III, s.373-4). Svoboda smlouvy, svoboda nakládat se soukromým vlastnictvím podle libosti, nejsou absolutní práva nebo dobra o sobě. Tyto svobody jsou podle Greena hodnotné pouze jako prostředky k cíli, jež je měřítkem všech práv: "svobodě v positivním smyslu, tj. uvolnění potenciálu všech lidí přispívat ke společnému dobru" (Works III, s.372).
GreenÚv ambivalentní poměr ke státním zásahÚm způsobil, že po jeho smrti pokračovali jeho žáci velmi rozdílnými směry. Byl však zárovei1 inspirací pro dvě generace liberálÚ, kteří by mohli být konkrétnějším programem odrazeni. Svým širokým a uvážlivým pojetím ukázal, že liberalismus může být mnohem obsažnější, než jsou jeho kritici připraveni připustit. Ať už je filosofické postavení liberalismu jakékoli, ve-Hvé idealistické podobě překročil pouhou negativní svobodu a úzký individualismus. Greenův liberalismus, aniž by odvrhoval zájem o individuální práva a svobody, usiloval o smíření svobody s rovností a společenstvím. Politickou participaci Green považoval za občanskou povinnost. Trval na vše převyšující hodnotě společného zájmu jako hodnotě podstatné pro morální život jednotlivce i pro definici správných cílů demokratického státu. MR

odkazy
Green, T.H.: Prolegomena to Ethics, ed. A.C. Bradley. Oxford: Clarendon Press, 1883.
_: The Works oj Thomas Hill Green, ed. R.L. Nettleship. 3 sv. Londýn: Longmans, Green, 1885-8.
literatura
Milne, AJ.M.: The Socia! Philosophy (!ť English ldeali~'m. Londýn: Anen & Unwin, 1962.
Richter, M.: The Poli/jes (if Comcience: T.H. Green and his Age. Londýn a Cambridge, Mass.: WeindenreJd & Nicolson, 1964; repr. Lanham, Md: University Press af America, 1983.